Historie tábornického klubu Smrček

Náš Tábornický klub Smrček má své kořeny v polovině sedmdesátých let minulého století. Tehdy působila v Brně – Černých Polích při Základní škole Janouškova dětská organizace, jak jinak v tehdejší době než pionýrská. Nesla název 51. pionýrská skupina dr. Emanuela Barši a byla jednou z největších nejen v Brně, ale i v Jihomoravském kraji. Fungovalo v ní přes 20 oddílů, tvořených – jak bylo tehdy až na výjimky obvyklé – kolektivy dětí z jedné třídy. Schůzky probíhaly během školního roku, a to většinou jedenkrát týdně. Část vedoucích, instruktorů, a hlavně dětí měla ale zájem i o prázdninovou činnost. Začali jsme tedy pořádat letní tábory. První tábor skupiny se konal v r. 1973 ve Vysokých Tatrách (Vyšné Hágy). V roce 1974 se konal letní tábor na východním Slovensku v Domaše a v roce 1975 pak na Šumavě. V letech 1977 a 78 jsme pořádali tábory poblíž osady Cikánka na Vysočině (tzv. Kladská louka). Tábor byl na krásné loučce v lese, uprostřed tekl potůček, vlévající se na kraji louky do Svratky. Jenže louka byla podmáčená, z každého deště jsme měli strach. A hygienikům se místo z tohoto důvodu vůbec nelíbilo. Hledali jsme náhradu. Od poválečných skautů z východních Čech - Rychnova jsme dostali tip na několik míst v podhůří Orlických hor. Nejvíce nás zaujalo údolí Říčky v místě zvaném Hamernice mezi obcemi Pěčín a Nebeská Rybná. Louku o velikosti téměř 2 hektary mezi zalesněnými stráněmi jsme poprvé uviděli v dubnu 1979 ještě pod sněhem. Byly na ní vidět zbytky táborové kuchyně z let 1968, 69, kdy došlo k dočasnému obnovení činnosti skautské organizace. Bylo rozhodnuto. Toto místo se stalo naším letním domovem.

Tábory těchto let – i všech následujících – byly a jsou „skautského“ typu: stanové ve volné přírodě, bez zděných staveb, elektřiny, relativně daleko od „civilizace“. Děti se účastní nejen programu, ale i budování tábora a zabezpečení jeho chodu. Dříve jsme boky stanů stavěli z tzv. krajinek /odpad při zpracovávání klád na pile/, spávali na slamnících vycpávaných senem z místních zdrojů, dnes máme boky z hoblovaných prken, dřevěné podlahy a spáváme na molitanu. Ale ráz táborů se nezměnil. Turnusy děláme dvoutýdenní nebo třítýdenní. Bývaly i tři turnusy za prázdniny, nyní již řadu let pořádáme turnusy dva. Navíc pak týdenní pobyt pro bývalé členy a kamarády „Otevřené stany“. V roce 1980 nám tábor vyplavila voda. Večer 12. července stoupla za půl hodiny o 75 cm a Říčka se vylila z břehů. Tábor jsme včas evakuovali, dětem se nic nestalo, materiální škody byly malé. Od té doby se nám to už nestalo, i když voda zlobí pořád. Vezme kus cesty, lávku, podemele kuchyni. Pořád je co spravovat. V roce 1987 jsme koupili asi půl km od tábora starý mlýn ve velmi špatném stavu. Prodal nám ho potomek rodiny Olbrichových, majitelů mlýna, kteří snad jako jediní Češi v roce 1946 ve vesnici zůstali po odsunu německého obyvatelstva. Mlýn se nám podařilo vlastním přičiněním v roce 2003 renovovat a vrátit ho do původní krásy, takže je dnes ozdobou celého údolí. Dnes nám slouží jako zázemí letních táborů a rovněž jako místo občasných víkendových pobytů. Přilehlá bývalá maštal, kterou jsme obnovili v roce 2017, pak plní funkci skladiště táborového inventáře a věcí během roku. Každoročně pořádáme jarní a podzimní brigády, na kterých dál zvelebujeme náš mlýn a stejně tak i táborovou louku v údolí Říčky.

V polovině 80. let však hrozila našemu tábořišti i mlýnu pohroma, další „potopa“, která měla tentokrát navždy vymazat z mapy toto krásné místo Orlických hor. Celé půvabné údolí mělo být přehrazeno betonovou zdí a staré chalupy i s našim mlýnem a tábořištěm zatopeny vodou plánované přehrady na pitnou vodu. Tyto úvahy prý existovaly řadu desetiletí, ale v té době se však přistoupilo k realizaci. Přehrada byla vyprojektována, vytyčena v terénu a chystalo se odlesnění celého údolí. Velmi smutní jsme hledali v blízkém i vzdálenějším okolí náhradní tábořiště. Naštěstí pro nás události v listopadu roku 1989 přinesly nejen změnu politickou a společenskou, ale také na dlouhý čas zastavily práce na realizaci přehrady. Proti podobným plánům, které se kolem roku 2015 znovu vynořily, jsme se jako majitelé nemovitostí v údolí tvrdě postavili a spolu s ostatními chalupáři a vlastníky pozemků zorganizovali petici. Pokusy o realizaci starého plánu se naštěstí zastavily. Doufejme, že tentokrát navždy.

Polistopadový vývoj přinesl pochopitelně i změny v dětských organizacích. Pionýrská organizace ztratila monopol na práci s dětmi i přitažlivost. Rozhodovali jsme se, jak dál. Skautská organizace nám připadala poněkud přísná, „přeorganizovaná“. Po zvážení situace jsme s téměř všemi oddíly přestoupili do vznikající České tábornické unie. Ta se členila již ne na skupiny, ale na tzv. tábornické kluby. Tak jsme se stali jedním z těchto klubu tvořících Unii. Po diskusi o různých možných i nemožných návrzích zvítězil název SMRČEK. Po několika letech, kdy vše se dělo jménem celé Unie, jsme získali samostatnost – právní subjektivitu. Unie nyní představuje zastřešení samostatných klubů, řídící a kontrolní orgán. Od roku 2001 je pak Česká tábornická unie navíc členem občanského sdružení Brněnské kolo – sdružení dětí a mládeže Jihomoravského kraje, který je platformou pro jednání dětských organizací s krajským úřadem. A náš Táborový klub pokračuje v zajímavé činnosti s plný zaujetím, i když s podstatně menším počtem oddílů než v dobách „pionýrských“.

Stále je co opravovat a vylepšovat. Během jarních povodní jsme za ta léta přišli o několik mostů přes Říčku, které jsme si museli svépomocně obnovit. Ten poslední z roku 2009 má už také nějakou tu povodeň za sebou, ale zatím slouží. V roce 2014 jsme si postavili novou kuchyni a umývárnu a v roce 2016 se obnovovala jídelna. Občas se vybuduje nová táborová brána, obmění se latríny nebo lavičky. Každým rokem na jarních brigádách vyrobíme několik nových podsad a udržujeme tak náš tábor v kondici. Věříme, že si ho oblíbí a budou se sem spolu s námi rády vracet i další generace táborníků.

autor: JUDr. Jaroslav Smetana
upravil a aktualizoval Roman Juránek